zámek
Bezdružice
Bezdružice jsou dnes asi nejvíce známé díky vzpomínkám na českého humanistu a cestovatele Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, popraveného roku 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Kryštofa Haranta však s Bezdružicemi spojuje pouze příbuznost s rodem, který oblast opustil již ve 14. stol.
Na místě dnešního zámku stával kamenný hrad z konce 13. století. Stavitelé pro hrad vybrali nejvyšší místo na návrší. Kolem válcové věže
(bergfritu) a obydlí majitele stála kamennou hradba. Do dnešní doby se zachovalo nádvoří sevřené dvěma křídly gotických budov vystavěných patrně ve 14. a 15. století. Nádvoří je přístupné průjezdem, který vznikl úpravou gotické brány.
Již v roce 1566 je v Bezdružicích doložen starý gotický hrad a vedle něho nové stavení, zřejmě objekt položený dnes napravo od vstupu do zámku. Za přestaveb, které byly uskutečňvány do 17. století byl starý goticko-renesanční objekt zčásti demolován a jeho materiál použit k výstavbě nových barokních částí zámku. Na obraze umístěném kdysi v salónku cebivského zámku byl zobrazen stav bezdružického sídla z r. 1760. Zámek v té době prý ještě obklopovala vysoká
zeď s cimbuřím. Stavba dosahovala výšky 2 pater a podél severozápadního svahu ostrohu vedla cesta parkánem.
Původní hrad byl za třicetileté války vypálen Švédy a tak ještě v roce 1711 je stavba popisována jako značně zpustlá.
Majitelé panství - Kolovratové a později Elpognarové nechali strhnout střechu a započali s nákladnou renesanční přestavbou objektu. V té době byl hrad stále sídlem majitele panství.
Zásadní přestavbou prošel objekt v letech 1772 -1776, kdy tehdejší majitel kníže Karel Tomáš
Löwenstein pověřil správce svého panství přestavbou zámku. Správce svůj úkol plnil tak horlivě, že panství zadlužil tolik, že muselo být dáno pod nucenou správu. Tato přestavba nicméně vtiskla zámku dnešní podobu.
V roce 1868 postoupil majitel bezdružický zámek k bezplatnému užívání rakousko-uherským úřadům ke státosprávnímu využití.
klášter
Kladruby
Benediktinský klášter v Kladrubech byl založen již v roce 1115 českým knížetem Vladislavem I. Klášter ležel v blízkosti prastare zemské kupecké stezky z Prahy do
Norimberka. Král Vladislav I. se svou ženou Richenzou, která pocházela z německého
Bergu, touto stezkou často jezdívali. Klášter byl původně český, ale záhy po jeho založení byli na přání královy manželky Richenzy do Kladrub povoláni němečtí mniši. Celé 14. století znamenalo pro klášter zisk rozsáhlých majetků a mocenského vlivu. Vše skončilo husitskými válkami. V lednu 1421 dobyl klášter Jan Žižka, který tu zanechal svoji posádku, která odolala i útoku vojsk krále Zikmunda. Klášter se z následků husitských válek zotavoval jen pomalu. V roce 1590 navíc zachvátil všechny klášterní budovy rozsáhlý požár. Také během třicetileté války byl klášter častokrát vypleněn.
Nové časy zaznamenal klášter v době pobělohorské. Druhý vrchol jeho historie nastal ale až počátkem 18. století. Klášterní budovy prošly řadou rekonstrukcí, během kterých byl do barokně gotické podoby přestavěn chrám Nanebevzetí Panny Marie. Autorem této přestavby je pražský barokní stavitel Jan Blažej Santini
Aichl. 0 rozšíření komplexu budov se zasloužil Kilián Ignác
Dienzenhofer, další významný barokní architekt.
Za vlády Josefa II. v roce 1785 však došlo k řadě reforem a klášter byl zrušen. Budovy sloužily jako sklad střelného prachu, později jako generální vojenský špitál a za napoleonských válek jako kasárna a lazaret. Nakonec v dražbě koupil Kladruby kníže Windischgrätz. Z počátku 20. století pochází také poslední úpravy objektu. Po 2.světové válce přišli Windischgrátzové na základě Benešových dekretů o veškerá panství v Čechách a odešli do Německa.
Dnes jsou objekty ve správě Památkového ústavu v Plzni a za finančního přispění státu a Evropské unie probíhají další rekonstrukce.
lázně
Konstantinovy Lázně
Historie Konstantinových Lázní se začíná psát již od 16. století. Tehdy tu stávalo místo s podivně zbarvenou a podivně páchnoucí vodou, kam se chodili místní sedláci osvěžovat. Místní voda měla ale zázračné léčebné účinky, avšak pro její zápach se tu začalo říkat
Smerdaken, Na Smraďáku nebo později Am Stinker.
Zájem o sirný pramen projevil až okolo roku 1790 kníže Konstantin Dominik Löwenstein. Majitel místního panství se snažil nalézt v okolí použitelné nerosty, ale sirný pramen byl jediný výsledek jeho bádání. Nechal si u odborníků na minerální vody z Mariánských Lázní posoudit vzorky vody z pramene. Na základě jejich pozitivního nálezu chtěl vykoupit pozemky a založit zde lázně. Pozemky však vlastnili sedláci z Nové Vsi, kteří v roce 1803 vystavěli u pramene malou dřevěnou boudu. Později, mezi léty 1812 - 1819, tu vybudovali patrovou budovu s mansardovou střechou s 22 pokoji, jídelnou a pěti lázeňskými kabinami, tak vznikly Staré Lázně. Löwensteinové o pozemky zájem neztratili a tak je koupil až v roce 1837 Konstantinův syn Karel. Provoz lázní byl pro Löwensteiny prestižní, ale ztrátovou záležitostí, a proto lázně v roce 1872 prodali.
Lázně koupila plzeňská společnost s JUDr. Franzem Pankratzem, poslancem říšského sněmu. Byla vybudována kolonáda s přístupem k pitným pramenům. Pozornost věnoval Pankratz také parku okolo nově vybudovaného domu
Curhausu. V roce 1890 nechala Pankratzova manželka Sofie vybudovat kapli, zasvěcenou Panně Marii Lurdské, která je dodnes v provozu.
V lázních se lečíla pod odborným lékařským dohledem padoucnice, revmatismus a chudokrevnost. V roce 1913 kupuje lázně společnost plánských podnikatelů. Rozvoj lázní pozitivně ovlivnilo v roce 1901 zavedení lokálky Pňovany - Bezdružice. V roce 1924 se Konstantinovy Lázně staly samostatnou obcí a v roce 1928 byly úředně uznány za lázeňské léčebné místo.
V období II. světové války se Konstantiinovy Lázně, ležící v
Sudetech, staly součástí Velkoněmecké říše. V roce 1943 byly lázně uzavřeny a stal se z nich vojenský lazaret. Američané vstoupili do obce 6. května 1945 a zřídili zde průchozí tábor pro propouštění zajatých německých vojáků.
Dnes jsou lázně ve vlastnictví společnosti Léčebné lázně Konstantinovy Lázně a.s. Léčba je zaměřena na léčbu chorob kardiovaskulárního systému.
hrad
Krasíkov - Švamberk
Vrcholek kopce, na němž stojí dnes už jen zřícenina kdysi mocného středověkého hradu Švamberka byl osídlen již v pravěku. Ves Krasíkov položená v místech pozdějšího švamberského dvora je poprvé zmiňována roku 1227. Brzy na to ji získal i s okolním zbožím komorník plzeňského kraje Ratmír ze Skviřína, předek českého rodu Švamberků. Jeho syn Jan se poprvé psal jako pán ze Švamberka. Hrad samotný byl založen kolem roku 1250. Ve středověku byl nazýván také podle vsi pod hradem, tedy Krasíkov. V roce 1342 je poprvé uváděn hrad Švamberk s kaplí umístěnou na předhradí. Tehdy vlastnil panství Bohuslav ze Švamberka.
Během husitských válek byl pán na Švamberku, toho času správce Plzeňského krajem jedním z nepřátel husitů. Bohuslav V. ze Švamberku se s husity utkal v roce 1419 v bitvě u Nekmíře, v roce 1420 na Zelené Hoře a v tomtéž roce ještě u Horažďovic. Roku 1421 husité hrad oblehli a když se nakonec Bohuslav vzdal husitskému hejtmanu Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, byl převezen na jihočeský hrad Příběnice, kde byl uvězněn. O Švamberk se strhla další bitva. Příslušníci plzeňského landfrýdu se snažili dobýt hrad nad bránící se husitskou posádkou. Bitvy se účastnil i samotný Jan Žižka z Trocnova.
Potomek rodu ze Švamberku Hynek Krušina musel hrad od husitů později vykoupit. Posledním žijícím Švamberkem se stal Jan Bedřich, který se účastnil na stavovském povstání proti císaři, ale po zaplacení 1.200 zlatých se vykoupil a nadále byl považován za císařova příznivce.
Během třicetileté války v roce 1646 obsadil již pustnoucí hrad švédský generál Vrangel s 300 jezdci, kteří z hradu pustošili okolí. Poslední z rodu Jan Bedřich, který žil na svých západočeských panstvím zemřel v roce 1659 a byl uložen do hrobky na hradě Švamberku.
Hradní kaple sv. Máří Magdalény tvoří dnes nejvýraznější dominantu hradního návrší.
město
Stříbro
Stříbro, město s velmi bohatou historií leží nad údolím řeky Mže. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí již z doby kamenné a bronzové. První písemné zmínky jsou datovány rokem 1183. Pro oblast byla důležitá poloha na prastaré kupecké cestě mezi Prahou a Norimberkem, ale také bohaté hornické naleziště, díky němuž vděčí město i za své jméno.
Mezi lety 1240 - 1250 byly na skalnatém ostrohu nad původní hornickou osadou položeny základy nového královského města se zajímavými architektonickými prvky. Ve 13. a 14. století získalo město Stříbro od českých králů různé výsady. Ještě před husitskými válkami patřilo Stříbro ke čtyřem největším městům v Plzeňském kraji. Stříbro mělo tři kostely a tři kláštery. Během husitských válek v roce 1427 neúspěšně obléhali město křižáci, kteří pak byli rozprášeni v památné bitvě u Tachova.
Zatímco šestnácté století bylo pro Stříbro časem rozvoje, pohromu s sebou přinesla třicetiletá válka, kdy bylo město drancováno nejprve švédskými vojsky a poté císařskou armádou.
Od roku 1660 se opět obnovila těžba v olověných dolech, které napomohly městu k bývalé prosperitě. Příchodem německých horníků získalo převahu německé obyvatelstvo. Těžba olověných rud byla zastavena na počátku 80. let minulého století.
Historické jádro města je vyhlášeno městskou památkovou zónou. Mimořádně významná je renesanční radnice s překrásnou sgrafitovou výzdobou fasády. Pozoruhodné jsou i renesanční domovní portály, vytvářející ojedinělou architektonickou skupinu. Ve městě se nachází celá řada významných historických objektů. Město však nabízí svým návštěvníkům využití nejen v oblasti historie a architektury. Stříbro je významným střediskem turistického ruchu regionu, je zde rozsáhlý sportovní areál, údolí řeky Mže nabízí množství rekreačních možností. Bezprostředně u Stříbra je rozsáhlá rekreační oblast hracholuské přehrady.
zámek
Svojšín
V prvním písemném dokladu o vesnici Svojšín z roku 1176 jsou zmiňováni
vladykové bratři Oldřich a Beneda. Ve 13. století se svojšínští zemané dělí
na několik rodových větví. Nejznámější jsou větev Třebelská a Volfštejnská.
Z pánů ze Svojšína se nejvíce proslavil Petr Zmrzlík, který zastával
pozici královského mincmistra a byl velkým příznivcem husitů. Později
se z něho stal i hejtman ve vojsku Jana Žižky z Trocnova. Roku 1554 získali
Svojšín hrabata Příchovští. Judita Příchovská nechala na místě staré stavby vystavět
roku 1723 dnešní zámek.
Zámek je jednopatrový. Interiér je přístupný průjezdem s kamenným portálem,
kde jsou zachované kožené tapety a barokní mramorové krby.
zámek
Trpísty
Trpísty vstoupily do dějin v roce 1251 jako zboží vladyky Rapoty. Pojmenování by mělo mít cosi společného s trpaslíkem. V držení rytířského statku se do 17. století vystřídala řada dalších zemanů. V roce 1612 je získal Jan Šebastián ze Švamberka na Třebli a dal tak základ pozdějšímu rozsáhlému velkostatku existujícímu do konce feudalismu. Sinzendorfové zde nechali v 18. století dle plánů architekta Augustona postavit barokní zámek. Od roku 1901 má ves vlastní železniční zastávku.
Zámek stojí v místech původní tvrze. Podle listiny nalezené roku 1825 ve věžní báni byl
zámek vystavěn roku 1729 hrabětem Prosperem ze Sinzendorfu a jeho manželkou. Stavbu navrhl plzeňský stavitel Jakub
Auguston, jehož portrét je vymalován na nástropní fresce.
Stavba se skládá ze dvou působivě ztvárněných oválných prostorů spojených vstupním traktem. Velice zdařile vyhlíží zámecké průčelí s bohatě profilovaným a zdobeným
rizalitem.
